Náš první pokus o rozhovor nevyšel. Bývalého nejmocnějšího muže českého farmaceutického průmyslu sklátila chřipka. Ukázalo se, že ani Jiří Michal žádné zázračné pilulky na překonání zákeřné choroby nemá. „Věřím hlavně své ženě, která je lékařka,“ usmívá se. Po týdnu byl fit.

Patří ke generaci, která v byznysu zažila vše, co bouřlivý porevoluční vývoj přinesl. Celých dvacet let stál Jiří Michal v čele Zentivy, nejvýznamnější české farmaceutické firmy, kterou i spoluvlastnil. V polovině roku 2010 skončil a dnes, ve svých 68 letech, se coby emeritní topmanažer dívá na svět z jiné perspektivy. Jak říká, penzijní věk mu otevřel nové obzory. „Hodně teď například čtu a nejlíp se mi čte v noci,“ popisuje.

HN: Stýská se vám po řízení velké firmy?
Ne ne, já jsem si toho užil dost. Myslím, že do podnikání sentiment nepatří. A také představa, že bez vás se firma neobejde, je velmi nezdravá. Ano, vzpomínám rád na ta léta, s bývalými kolegy máme pořád dobré vztahy, scházíme se občas, ale mám teď jiné zájmy. Říkali mi, že Zentiva je jako mé čtvrté dítě. Kdyby to tak bylo, mohl bych své dceři bránit, aby se vdala? To přece nejde a stejné je to s podnikem. I on má svůj přirozený vývoj a každý z nás v něm píše jen jednu kapitolu. A my jsme si s kolegy v roce 2009 řekli, že už jsme tu svou napsali a musí přijít psát někdo další.

HN: Vy se dnes se svými dospělými dětmi staráte o fungování manufaktury na výrobu porcelánu Thun Studio v Lesově u Karlových Varů a také provozujete v Posázaví sanatorium pro seniory Šarlota Prosečnice. Co vás k těmto investicím přivedlo?
Thun Studio, to je bývalý vývojový závod velkého Thunu. Převzali jsme jej v roce 2012, máme právo používat značku Thun Studio a také máme svou vlastní značku Atelier JM Lesov. Pro mě je to srdeční záležitost, spíše koníček než klasická výdělečná aktivita. Už když jsem byl v Zentivě, pili jsme vždy ze skla a jedli z porcelánu, naše závodní jídelna měla porcelán z Thunu. Podle mě se lidé i jinak chovají, je to jiná kultura stolování, než když používají nějaké plastové nádobí. A tím,
že jsme do manufaktury majetkově vstoupili, jsme hlavně chtěli udržet něco krásného, zachránit umělecké řemeslo. Rukodělná výroba je pro mě úžasná hodnota. Pořád jsou tu ševci, kteří umí ručně ušít boty, a já jsem šťastný, že jsou tu pořád i šikovní lidé, kteří umí vyrobit originální porcelánové výrobky. Byla v tom podobná motivace, jako když jsme před lety vstoupili do skláren Moser. I tam mám pocit, že se to docela povedlo.

HN: K sanatoriu v Prosečnici vás přivedly také nějaké osobní důvody?
Byly v tom i rodinné důvody. Mám maminku, které bude zanedlouho 95 let, a svého času jsme řešili, jak se o ni nejlépe postarat. Nebyli jsme doma schopni jí zajistit potřebnou péči. Ne z důvodů finančních. Víte, když máte peníze, můžete svým příbuzným doma vystavět klidně zlatou klec, ale budou v ní v zásadě sami, bez vazby na své vrstevníky. A osamění je to nejhorší, co může starého člověka potkat. I starý člověk má podle mě právo žít kvalitní a aktivní život až do smrti, byť se to
u nás zatím moc nepěstuje. A to nás přivedlo k Prosečnici. Tím konceptem jsme asi předběhli dobu, tamní péče o seniory stojí právě na kvalitě života a lidské důstojnosti. Na svobodě najíst se, kdy chci, na právu mít svůj vlastní pokoj a být v soukromí, pokud chci. Tu tělesnou nedostatečnost, která se v tom věku u každého už nějak projevuje, je třeba důstojným způsobem kompenzovat. Můžeme ve stáří klidně nosit i plínky, to ale neznamená, že nemůžeme vonět. A moje maminka je voňavá babička a vždy se na mě usměje, když za ní do Šarloty přijedu. Žije spokojeně, a kdybychom ji tam neměli, už tu s námi dávno není.

HN: Jak může bývalý topmanažer velkého podniku žít spokojeně i v ústraní?
Musí si vždycky uvědomit, kolik mu je let. My jsme zvyklí se na každého dívat z hlediska svých současných prožitků, pocitů a preferencí. Někomu proto může připadat divné, že já jsem dnes spokojený a že mi opravdu nechybí každodenní byznys. Opravdu ne. Nesedím doma v pyžamu, mám co dělat. Jsem například ve správní radě pražské VŠCHT, ve správní radě Univerzity Karlovy, poskytuji i nějaké poradenské služby, když někdo potřebuje. A samozřejmě se snažím vytvořit
i dobrou budoucnost těm našim rodinným projektům.

HN: Co byste poradil těm mladším, kterým se penzijní věk blíží a mají z něj obavy?
Je důležité pochopit princip ševcovské stoličky, verpánku. Ten má jen tři nohy, nikoliv čtyři, je docela vratký, musí se na něm umět sedět, abyste nespadl. A pro stabilitu života je též důležité, když se váš život odehrává v nějakých třech dimenzích – práce, rodina, přátelé. Máte také tři nohy, když se jedna začne hroutit, třeba zrovna práce, jste stále na těch dvou schopen se udržet. Chvíli i na té jedné, ale ne dlouho. Jestliže se ale od mládí soustřeďujete jen na jednu, na pracovní kariéru, můžete upadnout velice snadno. A to je moje odpověď.

 

HN: Popište svoje dvě „opěrné nohy“.

Já jsem moc rád, že mám hezkou rodinu – manželku, děti, vnoučata, a jsem rád, že jsem neztratil kamarády. V životě jich nemáte nikdy moc, spíše jen stovky známých, a poznáte je tak, že jsou s vámi za všech okolností. I když už nejste v žádné vrcholné funkci. I mně se stalo, že jakmile jsem odešel ze Zentivy, někteří lidé přecházeli na druhý chodník, když mě zahlédli. Nezůstat sám je strašně důležité. A na to je třeba myslet už v produktivním věku, po šedesátce moc nových kamarádů nenajdete. Dnes se svými zkušenostmi to obecně vidím tak, že lidé jsou jedinou skutečnou hodnotou i v každé firmě. Můžete mít kapitál i ty nejlepší mašiny, ale když nebudete
mít dobré lidi, jste ztracen. Já měl vždy na lidi štěstí.

HN: Kdo z přátel je vám oporou?
Už někdy v roce 1995 si mě vzali „do péče“ pan profesor Zahradník (bývalý předseda České akademie věd, pozn. red.) a pan profesor Koutecký (zakladatel dětské onkologie). A v tom mém okruhu jsou i mnozí další skvělí lidé, třeba pan doktor Grygar (astrofyzik). Já jsem byl vedle nich celá ta léta taková houba a nasával vše, co jsem od nich nasát mohl. Hrozně mi pomohli v tom vnímání světa. Třeba i v tom, že není dobré být v některých názorech tak striktní. Myslím, že mě naučili i slušnému chování. To je obrovské štěstí, když v životě potkáte lidi, kteří nemají potřebu vás
urážet, srážet, mají naopak potřebu se s vámi o vše podělit. Scházíme se pořád, pořádáme tradiční salony, máme přednášky na nejrůznější témata. A to mě naplňuje a stále baví.

 

Hospodářské noviny, 15. - 17. února 2019
kráceno